Seznam autorů / List of Authors (pdf)
Resumé: Problematiku vztahu teologie a vědy, resp. teologů a vědeckých institucí a vysokých škol na konci 19. a ve 20. století, autor charakterizuje jako „moderní dichotomii“, tj. jako vztah dvou nepřekrývajících se, ale souvisejících entit, jehož základní parametry formulovala společenská modernizace v českých zemích, včetně pro ně specifických procesů etnické a jazykové diferenciace a paralelizace vědeckých institucí. Zvětšující se propast mezi teologií a „světem vědy“ v 19. a 20. století je poměrně dobře prozkoumaná na příkladu proměny pozice teologických fakult v rámci státních univerzit. V této případové studii je popsána v jiné srovnatelné oblasti, tj. v učených společnostech a vědeckých akademiích.
Pozornost je věnována shodám a rozdílům v zastoupení katolických teologů v těchto institucích, zejména v České akademii pro vědy, slovesnost a umění (ČAVU) a ve srovnatelné německé instituci Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen (Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách, GFDWKL). Zatímco v německé GWDFKL figurují i zástupci klíčových teologických oborů (dogmatika a fundamentální teologie, křesťanská filozofie, morální teologie), v české ČAVU se jedná takřka výhradně o představitele „satelitních“ oborů (české a obecné církevní dějiny, staroslovanská filologie a liturgika, byzantologie, dějiny umění), respektované však v sekulárním prostředí. Až do nástupu nacismu v německé Společnosti prakticky absentovala liberální rezistence proti jmenování duchovních resp. teologů řádnými či korespondujícími členy, kterou lze naopak po roce 1918 zaznamenat v prostředí českém.
Následující období nacionálněsocialistické resp. komunistické diktatury probíhalo ve znamení absolutní „neslučitelnosti vědy a teologie“, byť s různými akcenty. Teologové však byli v obou případech ve vědeckých institucích postupně eliminováni. Přitom se argumentovalo, paradoxně i v klasickém liberálním duchu, „nevědeckostí“ teologie či v širším ideologickém pojetí „překonaností“ a škodlivostí křesťanství (nacionální socialismus), případně náboženství vůbec (komunismus).
Summary: Theology and science – a modern dichotomy. Catholic theologians in Bohemia and their activities in scholarly institutions
The issue of relations between theology and science, theologians and scholarly institutions and institutes of higher education at the end of the 19th century and during the 20th century is characterized by the author as a “modern dichotomy”, i.e. as a relationship between two non-overlapping but associated entities, whose basic parameters were formulated by social modernization in the Czech lands, including the specific processes of ethnic and linguistic differentiation and parallelization of scholarly institutions. The widening gap between theology and the “world of science” in the 19th and 20th centuries has been quite well examined in the Czech lands based on the example of the changing position of theological faculties at state universities. This is described in another comparable area, i.e. learned societies and research academies.
Attention is focused primarily on the similarities and differences in the representation of Catholic theologians in these institutions, particularly in the Czech Academy of Sciences, Literature and Arts (ČAVU) and in the comparable German institution Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen (GFDWKL). While the German GWDFKL includes representatives of key theological fields (dogmatics and fundamental theology, Christian philosophy and moral theology), the Czech ČAVU almost exclusively comprised representatives of “associated” fields (Czech and general church history, old Slavonic philology and liturgics, Byzantology and the history of art), which were respected in a secular environment. Until the Nazi takeover, the German Gesellschaft had practically no liberal resistance to the appointment of priests or theologians by full and corresponding members, whereas this could be seen after 1918 in the Czech equivalent.
The ensuing National Socialist and Communist dictatorship periods were dominated by the absolute “incompatibility of science and theology”, albeit with varying degrees of emphasis. However, in both cases the theologians were gradually removed from the scholarly institutions with the argument, paradoxically in a classical liberal spirit, that theology was “unscientific” or from a broader ideological perspective “obsolete”, and that Christianity (according to the Nazis) or religion in general (according to the Communists) was harmful. (Translated by Melvyn Clarke)
Resumé: Fotografie představuje fenomén, který může být vnímán, studován a zpracováván v mnoha nejrůznějších rovinách. Není jen ilustračním historickým materiálem, ale vlastně technickým obrazem, který je nástrojem věrného zachycení skutečnosti. Vznik obrazového archivu změnil mentalitu jedince i moderní společnosti. Fotografie používaná k dokumentaci postupů vědecké práce vlastně fyzicky zajišťuje paměť.
Analogová fotografie, která je hlavní představitelkou této studie, představuje už od 90. let 20. století historický fenomén, neboť tato technologie v běžné každodenní praxi v podstatě vymizela, resp. byla muzealizována. Konkrétně jsou představeny fotografie ve fondech Archivu Akademie věd ČR. Část těchto archiválií byla poškozena povodní v roce 2002. Cílem studie je představit tuto událost, zhodnotit záchranné a restaurátorské práce, představit další typy poškození, kterým jsou fotografické archiválie obecně vystaveny, přínos restaurátorského průzkumu pro archiváře, a to vše se zřetelem na možnosti budoucí prevence.
První kapitola popisuje současný stav a způsob archivního zpracovávání fotografií ve fondech Archivu AV ČR a zdůrazňuje nutnost provést restaurátorský průzkum také v nezpracovaných fondech. Druhá kapitola hodnotí restaurátorské postupy uplatněné na fotografiích poškozených vodou. Šlo o archiválie z fondu Reportáže ČSAV a AV ČR a Fotosbírka Bohumila Vavrouška. Další kapitola postupuje proti chronologii času a popisuje záchranné práce po povodni v roce 2002 a způsob uložení archiválií v tehdejším sídle Archivu AV ČR v Praze 8 – Bohnicích. Zachycuje důsledky povodňové vlny v depozitářích, pohyby archivního materiálu, odpovědný přístup k zajištění archiválií, ale také časový tlak rychle postupující degradace zatopených archiválií. Čtvrtá kapitola přibližuje průběh povodně v Praze, rozhodování kompetentních osob, sporné momenty i improvizované technické a technologické zásahy prováděné v době akutního ohrožení. Názorně je vysvětleno, jak postupuje degradace fotografického materiálu poškozeného vodou. Součást studie tvoří přehled fotografických archivních fondů, charakteristika a kvantifikace fotografických archiválií zasažených vodou.
Autoři docházejí k závěru, že je nutné provést restaurátorské průzkumy na fotografiích poškozených povodní nebo jiným způsobem, dále zhodnotit fotografické archiválie restaurované v minulosti a optimalizovat způsob jejich ukládání a zpřístupňování badatelské veřejnosti.
Studie představuje úvodní výstup z projektu Zhodnocení a interpretace fotografického fondu Archivu Akademie věd ČR, na jehož řešení v letech 2014–2018 spolupracuje Katedra fotografie Filmové fakulty Akademie múzických umění, resp. obor Restaurování fotografie, a Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
Summary: Photographic archives at the ASCR Archive fonds twelve years after the floods
Photography is a phenomenon that can be considered, studied and pursued at many different levels. It does not just involve illustrative historical material, but it can also be a technical image providing a faithful representation of reality. The creation of image archives has changed the mentality of individuals and modern society. Photography used to document scientific working procedures actually safeguards memory physically.
Analogue photography, which is the primary subject of this study, has been a historical phenomenon since the 1990s, as this technology has practically disappeared from everyday usage beyond museums. Photographs are physically presented in ASCR Archive fonds. Some of these archives were damaged by the 2002 floods. The aim of this study is to present this event, to assess protective and restoration work, to present other types of damage to which photographic archives are generally exposed and benefits to archivists of research into restoration techniques, all with an eye on future prevention techniques.
The first chapter describes the current state and archive treatment techniques for photographs in ASCR Archive fonds, stressing the need to also carry out restoration research on untreated fonds. The second chapter assesses restoration procedures deployed on photographs damaged by water. This involves archive material from the CSAS and ASCR Reportage fonds and the Bohumil Vavroušek photo collection. The next chapter proceeds anti-chronologically, describing protective work after the floods in 2002 and the way the archive material was stored on the ASCR Archive premises at the time in Prague 8 – Bohnice. It depicts the aftermath of the flood waves in the depositories, the movements of the archive material, the responsible procedure for safeguarding the archives and the time pressure surrounding the rapid degradation of the flooded archive material. The fourth chapter presents the story of the floods in Prague, the decision-making of the individuals in charge, the contentious moments and the improvised technical and technological interventions performed at the time of peak danger. A clear explanation is given of the way degradation occurs in photographic material damaged by water. The study also includes a summary of photographic archive fonds, as well as a characterization and quantification of photographic archive material affected by water.
The authors conclude that restoration research needs to be undertaken on photographs damaged by floods or in other ways, as well as an assessment of photographic archive material restored in the past and the optimization of the way it is stored and made accessible to researchers.
This study is the initial output from the project entitled Zhodnocení a interpretace fotografického fondu Archivu Akademie věd ČR – An assessment and interpretation of the ASCR Archive photographic fonds, which will be dealt with between 2014 and 2018 by the Photography Department at the Film Faculty of the Academy of Performing Arts in collaboration with the Photography Restoration Department and the Masaryk Institute and Archive at the ASCR. (Translated by Melvyn Clarke)
Resumé: Edice si klade za cíl přispět k poznání vzájemných vztahů amerických Čechů na jedné straně a obyvatel nově vzniklé Československé republiky na straně druhé v období záhy po skončení první světové války. Konkrétní zvolený případ návštěvy amerických Čechů, uskutečněné v roce 1921, je úzce propojený s počátky fungování nově založené Masarykovy akademie práce. Je zajímavý nejen jako jeden z případů pěstování kontaktů mezi Československem a Čechy žijícími na severoamerickém kontinentu, ale rovněž jako doklad úsilí mladého státu o rozvoj svého ekonomického, technického a vědeckého potenciálu. Tato problematika patřila rovněž k hlavním oblastem zájmu Masarykovy akademie práce.
Summary: Masaryk Academy of Labour and the trip made by American Czechs to Czechoslovakia in 1921 (Document publication)
This publication aims to contribute towards knowledge of meetings between American Czechs on the one hand and the inhabitants of the newly established Czech Republic on the other hand in the period shortly following the end of the First World War. The actual selected case of a visit made by American Czechs in 1921 is closely connected to the initial operation of the newly established Masaryk Academy of Labour. This is of interest not just as one of the cases in which contacts were fostered between Czechoslovakia and Czechs living on the North American continent, but also as proof of the efforts being made by the young state to develop its economic, technical and scientific potential. This issue was also one of the main areas of interest at the Masaryk Academy of Labour. (Translated by Melvyn Clarke)
Resumé: Obnovení pořádku v Československé akademii věd patřilo mezi prvořadé úkoly československé normalizace. Některé instituce byly „očištěny“ dříve, jiné později, každopádně propuštění Ivana Svitáka z Filosofického ústavu v létě 1969 představovalo precedens, podle něhož bylo o nedlouho později postupováno vůči vědcům ocitnuvším se v kapitalistické cizině. Hlavně se ale jednalo o symbolický akt likvidace nepohodlného exponenta „pravice a kontrarevoluce“. Svitákova institucionální exkomunikace vypovídá mnohé o samotných normalizačních mechanismech i tehdejších aktérech. Publikovaná korespondence odhaluje myšlenkový svět hlavního aktéra, jeho odpor vůči technokracii, byrokracii i zdeformovanému socialismu, přibližuje jeho pracovní plány a do jisté míry i představy o fungování společnosti demokratického socialismu. Úřední strohost Richtových listů oproti tomu nese jisté stopy cynismu expertně orientovaného vědce, který nepřipouští výraznější projevy odstředivých tendencí a vyžaduje „klid na práci“. Edice je chápána jako příspěvek k intelektuálním dějinám, stejně jako k dějinám vědní politiky a rané normalizace.
Summary: Ivan Sviták’s “second Expulsion” from the Czechoslovak Academy of Sciences
The restoration of order in the Czechoslovak Academy of Sciences was among the chief tasks of the so-called “normalization” process in Czechoslovakia after the end of the Prague Spring. Some institutions were “cleansed” sooner, some later, but the expulsion of Ivan Sviták from the Philosophy Institute in the summer of 1969 set a precedent that would later be used in dealing with other scholars who went to capitalist countries after the military invasion of Czechoslovakia in August 1968. Above all, Sviták’s expulsion was a symbolic act that represented the elimination of “rightwing and counterrevolutionary” elements. Sviták’s institutional excommunication sheds light both on the mechanisms of normalization, on Sviták as an individual, and on then-director of the Philosophy Institute Radovan Richta. The correspondence presented here reveals Sviták’s intellectual world: his distaste for technocracy, bureaucracy and deformed socialism; his work projects; and to some extent his vision of democratic socialist society. In contrast to Sviták, Richta’s administrative curtness shows the cynicism of expert-minded scientists, who were prepared to fight any disruptive tendencies and who required normalized “peace for work.” The publication of these documents is understood as a contribution to intellectual history as well as to the history of science policy and to the history of the early period of Czechoslovak normalization. (Translated by Jan Mervart)
1803-9448
372
2014
6
06/2
Přihlásit se 
Vše o nákupu