Seznam autorů / List of Authors (pdf)
Resumé: Vývojové stupně demokracie. Pojem „dynamické demokracie“ u Zdeňka Nejedlého ve dvacátých letech 20. století
Cílem příspěvku z dějin českého politického myšlení je rekonstrukce představy „dynamické demokracie“ Zdeňka Nejedlého. Studie chce objasnit následující otázky: Jaké formy demokracie Nejedlý rozlišuje? Jaké jsou charakteristiky, základy, výhody a nevýhody různých forem demokracie?
Východiskem Nejedlého pochopení demokracie je normativní protiklad mezi demokracií a aristokratismem, z kterého vychází teorie „dynamické demokracie“. Ta je výrazem názoru, že historický vývoj demokracie nutně vede od feudální přes měšťanskou k hospodářské a sociální demokracii i k demokracii sovětského typu, tzn. k systému sovětů.
Feudální a měšťanská demokracie pro Nejedlého představovaly dobré formy, současně je však považoval za zastaralé. Měšťanská demokracie je jako taková spojena s ideologií měšťanstva, s liberalismem a s parlamentem. Nejedlý měšťanské demokracii vyčítal omezení na politiku, ztrátu vztahů mezi lidem a poslanci, a skutečnost, že neodpovídala daným společenským poměrům, což podle něj vedlo k zvrhnutí demokracie v aristokracii. Proto Nejedlý považoval za nutné rozšířit dosavadní politickou demokracii na hospodářskou a sociální úroveň. Zároveň bylo pro něj nevyhnutelné změnit dosavadní reprezentační systém, který je spojen s parlamentem. Místo parlamentu chtěl zavést systém sovětů, který byl podle něj pro 20. století vhodnější.Demokracie sovětského typu se na rozdíl od měšťanské nemůže zvrhnout v aristokracii.
Nejedlého teorie „dynamické demokracie“ popisuje rudimentární koloběh ústav. Demokratické ústavy se mohou zvrhnout v aristokracii, pokud zastupitelé lidu ztratí kontakt s lidem. Zavedením systému sovětů a rozšířením politické demokracie na další oblasti společenského života je však možné se této hrozbě vyhnout.
Resumé: Stages of development of democracy. The Zdeněk Nejedlý’s concept of “dynamic democracy” in the 1920s.
This article is about the history of Czech political thinking reconstructs Zdeněk Nejedlý’s conception of “dynamic democracy”. The author clarifies which concepts of democracy are distinguished by Nejedlý and which attributes, bases, advantages and disadvantages result from these forms of democracy.
Nejedlý’s conception of “dynamic democracy” is based on a normative contradiction of democracy and aristocratism. He was convinced that the development of democracy inevitably emerges from feudal and bourgeois states of democracy to its contemporary economic and social forms but also to a democracy of the Soviet type (system of Soviets).
According to Nejedlý, feudal and bourgeois types of democracy have been forms of a good quality, but they were outdated in the 20th century. The bourgeois form of democracy is based on the ideology of citizenship, on liberalism and on parliamentary principals. Nejedlý criticized its limitations – for example its strict political definition and the lack of relationships between people and their representatives. Bourgeois democracy simply did not correspond with contemporary society, which, according to Nejedlý, led to the transition from democracy to aristocracy. Therefore, he struggled for a broadening of political (bourgeois) democracy towards a more liberal form in its economic and social sense. At the same time, he advocated the transition from representative parliamentary systems to the system of soviets, which in his eyes would be more appropriate for the 20th century. Unlike bourgeois democracy, its soviet form could not be transited into aristocracy.
Nejedlý’s theory of “dynamic democracy” describes fundamental alternations of constitutions. Democratic constitutions can be transited into aristocracy if people’s representatives lose their contact with their voters. This threat can be avoided only by introducing the soviet system and by the broadening of the political democracy. (Translated by Dirk Dalberg)
Keywords: Zdeněk Nejedlý, democracy, parliament, liberalism, Soviet system.
Resumé: Rozsáhlé naučné slovníky obecného charakteru, jako jsou Ottův slovník naučný (OSN), Masarykův slovník naučný (MSN) a Ottův slovník naučný nové doby (OSN ND), byly a zůstaly reprezentativními díly ve své době dosažené úrovně vědeckého poznání, kultury i technického umu, na jejichž přípravě se podílelo mnoho předních odborníků dané doby, mezi nimiž platnými spolupracovnicemi byly ženy. Srv. v příloze seznamy spolupracovnic OSN, MSN a OSN ND.
Převažujícím typem mezi 20 autorskými spolupracovnicemi OSN byly učitelky, příp. středoškolské profesorky. Ze 6 účastnících se vysokoškolaček 4 dosáhly titulu PhDr. (včetně přírodovědkyň na filozofické fakultě): Věra Marie Babáková, Marie Baborová, Klára Červenková a Albína Honzáková, 2 spolupracovnice byly v budoucnu ozdobeny tituly PhDr. h. c.: Eliška Krásnohorská a Renata Tyršová.
Z 26 spolupracovnic MSN mělo nejméně 19 vysokoškolské vzdělání, z toho bylo 11 PhDr., 2 RNDr., 2 MUDr. a 1 malířka. Nejenže měly vysokoškolské vzdělání, ale 8 z nich se stalo vysokoškolskými pedagožkami, z toho 3 byly nebo se měly stát docentkami (Albína Dratvová, Flora Kleinschnitzová, Drahomíra Stránská) a 3 univerzitními profesorkami (Jindřiška Hušková-Flajšhansová, Milada Paulová, Růžena Vacková).
Podíl vysokoškolsky vzdělaných žen byl výrazný rovněž mezi 50 spolupracovnicemi OSN ND, z nichž bylo 20 PhDr., 4 RNDr., 2 JUDr., 2 MUDr., 1 Ing. a 1 akad. malířka. Z autorských spolupracovnic OSN ND bylo nebo se stalo 15 vysokoškolskými pedagožkami, a to 3 jako lektorky jazyků (M. David-Vokounová, Milada Lesná-Krausová, Iza Šaunová), 1 asistentka (Pavla Antošová), 5 docentek (Marija Andrejeva, Albína Dratvová, Julie Moschelesová, Drahomíra Stránská, Jarmila Veselá) a 6 profesorek (Jindřiška Hušková-Flajšhansová, Adéla Kochanovská, Emanuela Nohejlová-Prátová, Helena Pešková, Jiřina Popelová, Růžena Vacková).
Spolupracovnicemi základních českých encyklopedických děl byly veřejně činné a často vysokoškolsky vzdělané ženy, angažující se v emancipačním hnutí, některé i v politických stranách. Zásadní podíl mají učitelky a vysokoškolské pedagožky. Patří k nim průkopnické osobnosti, které jako první dosahovaly pozic dříve nemožných: Marie Baborová se stala v roce 1901 první doktorkou na české pražské univerzitě, Anděla Kozáková dosáhla v roce 1922 jako první žena doktorátu na právnické fakultě a v roce 1938 se stala první českou notářkou a zřejmě první notářkou v Evropě, Milada Paulová byla v roce 1925 vůbec první docentkou Univerzity Karlovy, a to na filozofické fakultě, a Jarmila Veselá v roce 1928 první docentkou na české právnické fakultě.
Resumé: Women collaborating on encyclopedias (Otto's Encyclopedia, Masaryk's Encyclopedia and Otto's New Era Encyclopedia)
Extensive encyclopedias of a general nature, such as Otto's Encyclopedia, Masaryk's Encyclopedia and Otto's New Era Encyclopedia were and remained works that represented the standard of scholarly knowledge, culture and technical skill achieved at that time, whose compilation involved many leading specialists of the day, including women among the active collaborators. We can compare the lists of women collaborators at these three encyclopedias.
Predominant among the 20 women collaborating on the Otto's Encyclopedia were teachers and secondary school tutors. Of the six university graduates, four had received doctorates (including natural scientists at the Faculty of Arts): Věra Marie Babáková, Marie Baborová, Klára Červenková and Albína Honzáková, and two collaborators were to be awarded doctorates honoris causa: Eliška Krásnohorská and Renata Tyršová.
Of the 26 female collaborators, the Masaryk's Encyclopedia had at least 19 university graduates, of whom 11 were PhDrs, 2 RNDrs, 2 MUDrs and 1 was an academic artist. Not only did they have a university education, but 8 of them also became university educators, of whom 3 were or were to become senior lecturers (Albína Dratvová, Flora Kleinschnitzová and Drahomíra Stránská) and 3 university professors (Jindřiška Hušková-Flajšhansová, Milada Paulová and Růžena Vacková).
The share of university-educated women was also considerable among the 50 women collaborators on Otto's New Era Encyclopedia, of whom 20 were PhDrs, 4 RNDrs, 2 JUDrs, 2 MUDrs, 1 was an Ing. and 1 was an academic artist. Of the women authors collaborating on Otto's New Era Encyclopedia, 15 were or became university tutors, 3 of whom were language lectors (M. David-Vokounová, Milada Lesná-Krausová and Iza Šaunová), 1 was an assistant lecturer (Pavla Antošová), 5 were senior lecturers (Marija Andrejeva, Albína Dratvová, Julie Moschelesová, Drahomíra Stránská and Jarmila Veselá) and 6 were professors (Jindřiška Hušková-Flajšhansová, Adéla Kochanovská, Emanuela Nohejlová-Prátová, Helena Pešková, Jiřina Popelová and Růžena Vacková).
Women collaborating on the key Czech encyclopedias were publicly active and often university-educated women engaged in the emancipation movement, some even in political parties. Teachers and university educators made up a substantial proportion. These include the pioneering figures that were the first to attain positions that would not previously have been possible: in 1901 Marie Baborová was made the first doctor at the Czech Prague University, in 1922 Anděla Kozáková was the first woman to receive a doctorate at the Faculty of Law and in 1938 she was made the first Czech notary and evidently the first one in Europe too. In 1925 Milada Paulová was made the first ever senior lecturer, at Charles University Faculty of Arts, and in 1928 Jarmila Veselá became the first senior lecturer at the Czech Faculty of Law. (Translated by Melvyn Clarke)
Keywords: women, Otto's Encyclopedia, Ottův slovník naučný, Masaryk's Encyclopedia, Masarykův slovník naučný, Otto's New Era Encyclopedia, Ottův slovník naučný nové doby.
Resumé: Po druhé světové válce zintenzívnělo úsilí o založení akademické instituce věnující se výzkumu v oblasti fonetiky a ortoepiky. Výsledkem byl Fonetický kabinet, zřízený v roce 1953 jako autonomní pracoviště při Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd. Na konci šedesátých let byl plně organizačně začleněn mezi ostatní oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV pod názvem fonetická laboratoř. Kabinet resp. laboratoř navazoval na činnost komisí III. třídy České akademie věd a umění, které se buď zcela (Ortoepická komise, Fonetická komise) nebo částečně (Fonografická komise) zabývaly jazykovědou. Hlavní přínos těchto třech komisí (nejen pro českou jazykovědnou bohemistiku) spočívá ve vytvoření unikátního fonografického archivu, dokumentujícího dobový jazyk v různých vrstvách, a také v rozpracování hlavních teoretických principů v jazykovědě.
Resumé: Concerning the Activities of the Committee for Phonography, the Committee for Orthoepy and the Committee for Phonetics of the Czech Academy Science and Art
Efforts were taken as early as just after the end of World War Two to establish an academic institution which would carry out research in phonetics and orthoepy. As a result, the Cabinet of Phonetics was established in 1953 as an autonomous section under the Ustav pro jazyk cesky (Institute for the Czech Language) of the Czechoslovak Academy of Sciences. During a reshuffle at the end of the 1960’s it became an ordinary department as part of the Institute for the Czech Language as a Phonetic Laboratory. The Cabinet, or Laboratory, followed up on the work of three ‘Class III.’ CAVU committees which either wholly (Committee for Orthoepy, Committee for Phonetics) or in part (Committee for Phonography) dealt with linguistics. The key importance of these committees, not only for Czech Bohemistics, lies in amassing a unique phonographic archive documenting the contemporary national language in its various layers, and also in elaborating major theoretical principles in linguistics. (Translated by Hynek Zlatník)
Keywords: Committee for Phonography, phonographic archive, Committee for Orthoepy, Committee for Phonetics, Institute for Phonetics.
Resumé: Studie analyzuje zachovanou korespondenci mezi českým historikem Kamilem Kroftou a slovenským komeniologem, církevním historikem Jánem Kvačalou z let 1900–1911. Charakterizuje oba badatele a jejich vzájemný vztah. Přináší kritickou edici jejich korespondence. Až na jeden dopis se jedná o Kvačalovu korespondenci adresovanou Kroftovi (44 dokumentů ). Není známo, jaké množství korespondence se zachovalo nebo proč došlo k přerušení oboustranného kontaktu. V korespondenci se často dozvídáme o kolezích obou pisatelů – zvláště historicích tzv. Gollovy školy. Co je specifické, je zájem o ženy, neboť v ostatní Kvačalově korespondenci jsme se s ním téměř neshledali.
Resumé: Correspondence between Kamil Krofta and Ján Kvačala
The aim of this study was to analyze the preserved correspondence between Czech historian Kamil Krofta and Slovak Comeniologist, a Church historian Ján Kvačala from the years 1900 to 1911. First, we characterize the fate of both researchers and their interrelationship. Then transcribe correspondence and comment on it extensively. Unfortunately, except for one letter, all other correspondence (44 items) is written by Kvačala and addressed to Krofta. We do not know how much correspondence is preserved, or what caused the interruption of mutual contact. In correspondence often refer to their colleagues – especially historians Goll school. What is, however, very specific, is interested in women who are in other correspondences of Kvačala almost completely absent. (Translated by Libor Bernát)
Keywords: correspondence; Goll school; Kamil Krofta (1876–1945); Ján Kvačala (1862–1934).
1803-9448
160
2014
6
06/1
Log in 
All about shopping