„Hledal jsem instituci s kritickým přístupem k moderním dějinám“

Historik Michal Frankl působil v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR téměř deset let. Realizoval tu prestižní ERC Consolidator projekt „Unlikely Refuge?“, vybudoval mezinárodní vědecký tým, který výrazně promlouvá do bádání o dějinách holokaustu, a zasloužil se o to, že se naše pracoviště stalo koordinátorem českého uzlu Evropské infrastruktury pro výzkum holokaustu (EHRI). Zeptali jsme se Michala, proč si před lety za své působiště vybral právě MÚA, kterého dosaženého úspěchu si nejvíce považuje či kam míří jeho další kroky.

Co tě před lety do MÚA zaválo?

Když jsem v roce 2016 končil své působení v Židovském muzeu v Praze, rozhodl jsem se věnovat se více vědecké práci a zaměřit se zejména na dějiny uprchlictví. Již předtím jsem zahájil výzkum o zemi nikoho na konci 30. let a v hlavně jsem měl náčrt velkého projektu o uprchlících ve středovýchodní Evropě. Hledal jsem instituci s kritickým přístupem k moderním dějinám, otevřeností a klidným, podnětným prostředím. MÚA mi přišel mezi českými výzkumnými institucemi jako výborná volba; ostatně v něm působili někteří mí přátelé a kolegové.

Co pro tvou vědeckou kariéru znamenalo získání prestižního ERC grantu?

Projekt „Unlikely Refuge? Refugees and Citizens in East-Central Europe in the 20th Century“ pro mě hodně znamenal ve více než jednom smyslu. Získání Consolidator grantu ERC (European Research Council / Evropská vědecká rada) je samo o sobě velkým uznáním a určitě bylo významným krokem v mé vědecké kariéře. Již předtím jsem publikoval několik knih a získal řadu projektů různého charakteru. Ale právě ERC mi umožnilo se etablovat, v ČR i na mezinárodní úrovni, a vybudovat prestižní, transnacionální a interdisciplinární výzkumný tým. Se špičkovými spolupracovnicemi a spolupracovníky, dlouhým trváním projektu (i s prodloužením šest let) a důvěrou vkládanou do řešitelů jsem mohl realizovat rozsáhlý výzkum věnovaný uprchlické politice, uprchlickým prostorům, občanství a pomoci v Polsku, Československu, Rakousku, Maďarsku a Jugoslávii ve 20. století. Projekt také pro mě byl také nesmírně lidsky důležitý a opravu hodně jsem se v něm naučil, a to nejen o dějinách uprchlíků.

MÚA se v roce 2023 stal koordinátorem českého uzlu Evropské infrastruktury pro výzkum holokaustu (EHRI). V čem je česká účast na této iniciativě důležitá?

EHRI se rozvíjí od roku 2010 jako transnacionální síť archivů a výzkumných institucí, která napomáhá k přístupu k rozptýleným a multijazyčným archivním fondům a datům k tématu holokaustu, poskytuje školení a nabízí stipendia. MÚA se prostřednictvím evropských projektů od roku 2019 podílí na obsahovém i organizačním rozvoji této výzkumné infrastruktury. Pracovali jsme na EHRI Document Blogu, na rozvoji edic dokumentů, ale také třeba na nové EHRI repozitoři geoprostorových dat. Ta umožňuje sdílet standardizované informace, například o místech pronásledování, nebo naopak snáze vytvořit mapu nebo analyzovat prostorová data. Myslím, že EHRI zároveň přispívá k aplikaci digitálních metod v historiografii, která byla v tomto ohledu dlouho spíše konzervativní. Protože EHRI se mění v tzv. ERIC, permanentní výzkumnou infrastrukturu, kterou podporují zejména vlády, bylo pro mě velmi důležité ustavit jeho český národní uzel. To se podařilo a mám velkou radost, že EHRI-CZ vzkvétá v rámci širšího konsorcia LINDAT-CLARIAH-CZ.

Které odborné aktivity si za dobu svého působení v MÚA nejvíc považuješ?

Vybrat si je těžké, a tak zmíním poslední dvě akce „Unlikely Refuge?“. Na závěrečné konferenci v červnu jsme porovnávali náš a další výzkum o regionu středovýchodní a východní Evropy se zbytkem světa a hovořili o pluralitě uprchlických režimů. Při pohledu z východu a z jihu najednou vidíme i zdánlivě univerzální západní uprchlický režim jinak a můžeme ho snáze historizovat. Doufám, že tato konference přispěje k druhému životu projektu v podobě širší interdisciplinární sítě věnované unlikely refuges, v plurálu. Jen o trochu později jsme ve spolupráci s Úřadem pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE) uspořádali workshop, v němž jsme jako rovní partneři sdíleli znalosti a zkušenosti s lidmi, kteří každodenně pomáhají lidem v nouzi, na hranicích i jinde. Někteří z nich jsou za to vlastními vládami vyšetřováni. Že naše práce a naše zkušenost pro ně byla zajímavá a podnětná, pro mě bylo obrovským povzbuzením. Naopak jejich znalosti vidím jako nedoceněný zdroj historického a jiného výzkumu o migraci a uprchlictví.

A na kterou popularizační činnost nejraději vzpomínáš?

Velkou radost mi přináší výsledek a působení aplikace MemoMap (původně MemoGIS), která začala jako projekt financovaný Technologickou agenturou a pokračuje pod záštitou EHRI-CZ. Ukazuje, jak zpřístupnění dat – v tomto případě velkého množství dat o obětech holokaustu – mění pohled veřejnosti na jinak dobře známý městský prostor, v němž se běžně pohybujeme. Pomocí interaktivní mapové aplikace můžeme zkoumat nejen historické vrstvy, ale také si uvědomit, že prostor je sociálně utvářený a může být nástrojem vylučování. Že takové pronásledování začíná v místech, kde žijeme, a ne až někde daleko v koncentračních táborech.

Vybudoval jsi kolem sebe v MÚA perspektivní vědecký tým. Věříš, že výzkum dějin holokaustu, migrace a exilu bude v MÚA pokračovat i za deset let?

Velmi v to doufám. Všechna tato výzkumná pole nejsou zdaleka vyčerpána a mají nejen vědecký, ale také společenský potenciál. Myslím, že genocidu Židů a Romů budeme stále více zkoumat v širším kontextu etnického a rasového násilí – jestliže jsme po normalizačním „mlčení“ usilovali o to, aby se osud Židů a Romů neztrácel mezi velkými tématy odboje a utrpení národa, mohou naopak nyní již živě se rozvíjející studia o holokaustu „exportovat“ svá zjištění a své metody. Velké množství dat o holokaustu umožňuje rozvíjet nové digitální metody, experimentovat s umělou inteligencí, s velkými jazykovými modely a dalšími přístupy. Výzkum o uprchlictví bude jistě i nadále aktuální; ostatně právě v současnosti potřebujeme pochopení historických vzorců více než dříve. Tato výzkumná témata je třeba rozvíjet v mezinárodní spolupráci a v tom má MÚA dobře „našlápnuto“.

Kam míří tvé další vědecké kroky a zahrnuje tvá budoucnost i spolupráci s MÚA?

Z MÚA určitě úplně nezmizím: zůstanu i nadále spojený přes spolupráci v rámci EHRI a také projektu „Migrace a my: Mobilita, uprchlictví a hranice v perspektivě humanitních věd“ (MyGRACE), věnovanému společenskovědním přístupům k migraci. Mým dalším hlavním působištěm bude Leibnizův ústav pro dějiny a kulturu východní Evropy, který většina z nás zná pod zkratkou GWZO. Vedle zaměření na středovýchodní a východní Evropu ho činí unikátním otevřenost a interdisciplinární spolupráce a široký záběr od středověku až po současnost. Věřím, že GWZO se stane pevnou součástí českého vědeckého prostoru. Povedu nově založené oddělení „Vědění a participace“, které jsme právě otevřeli v Praze. Zaměříme se na vědění marginalizovaných skupin a budeme se ptát, jak jejich podíl na vědě, v podobě občanské vědy či jinak, může napomoct překračování společenských hranic. Budeme se věnovat migrantům a uprchlíkům, stejně jako pomocným organizacím, feministkám v exilu či svědectví o holokaustu jako formě participace. Naší první akcí bude workshop o archivech migrace v prosinci 2025.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně radosti i úspěchů v novém působišti.

Tip: Přečtěte si také článek o Michalově výzkumu publikovaném v A / Magazínu.

Foto: Jana Plavec, Akademie věd ČR; Maarten Nauw, EHRI; Matyáš Vejdělek, UK